Boje proti Maďarsku po arbitráži

Po Vídeňské arbitráži, která proběhla 2. listopadu 1938, se vojáci bránící jižní hranice Podkarpatské Rusi přesunuli na nové linie vyznačené demarkační čárou.

První vážnější incident se odehrál 15. listopadu na úseku Strabičovo-Goronda u železniční stanice Klučárky. Velitel družstva SOS respicient finanční stráže Kalousek zde spolu s jedním vojákem konal hlídku, když uslyšel hluk a zavolal: „Stůj, kdo tam!“, byl zasažen do břicha. I přes to, že byl zraněný, vystřelil do místa, odkud se ozvala střelba a poté doběhl do strážního domku, ve kterém byli zbylí SOSáci. Potom běžel do železniční stanice Klučárky, odkud byl převezen do nemocnice. Družstvo SOS později objevilo místo přepadu a v křoví vystrašeného vojáka, který nepoužil zbraň. Na místě už pochopitelně žádní teroristé nebyli.

19. listopadu v Černém Ardově, byl zraněn dozorce fs. Kratochvíl, když zaváděl hlídku na stráž. Po výbuchu granátů zahájili Maďaři palbu a donutili hlídku k ústupu, avšak k vážnějším událostem dále nedošlo.

Na počátku ledna 1939 došlo k nejvážnějšímu střetu, který byl označován ruskými novinami za první ohniska války v Evropě. Vše se odehrálo 6. ledna v Rozvegově na předměstí Mukačeva, kdy kolem čtvrté hodiny ráno zahájili Maďaři palbu z pušek na hlídku SOS. Podporováni kulometem z kláštera se po krátké přestřelce se od Podmonastýru u kláštera zvedla 2 družstva armády a družstvo SOS pod velením vrch. res. Kohela do protiútoku, avšak byly nuceny se stáhnout. Jediná skupina, která dosáhla úspěchu, bylo družstvo SOS respicienta Kondry. Toto družstvo se dokázalo probít až k mostu přes Latoricu. Když už byli za mostem, dostali rozkaz se stáhnout, neboť byli za demarkační čárou. Při ústupu sjelo jedno OA do příkopu, kde bylo zanecháno s vymontovanými kulomety. Na podporu ustupujících jednotek zahájila palbu dělostřelecká baterie poručíka Viléma Svobody. Kolem půl osmé přešli Maďaři do protiútoku, avšak mohutná palba opět jim útok překazila. Styční důstojníci se sešli v jednu hodinu odpoledne, ale i přes to palba neutichala. Když tlak Maďarů zesílil, spustili palbu opět děla. Granáty tentokrát dopadly na samotné Mukačevo. Zasažena byla radnice divadlo, hotel Czilag, kino a další významnější objekty. Tento útok na budovy byl zapříčiněn hlášeními dělostřeleckých pozorovatelů o novém formování maďarské armády. Ve čtyři hodiny odpoledne se situace uklidnila, ale výstřely se ozývali až do rána 7. ledna. Smíšená vyšetřovací komise dala vinu na stranu oddílů Szabadczapatok. Podle některých údajů, byl prý prvotní čs. útok zapříčiněn tím, že někteří důstojníci uvažovali o útoku na strategicky výhodnější místa, avšak toto se komise nedozvěděla. Výsledkem jednání bylo po obou stranách demarkační linie zřízení 1,5 km širokého demilitarizovaného pásma. V bojích měla čs. strana 5 mrtvých (Respicient fs. Josef Tyšer a vojíni Eliáš Kolačuk, František Vystčil, Antonín Kopeček a Jan Slanina), 12 raněných. Maďarské ztráty byly vyšší, podle hlášení to bylo: 19 mrtvých, 23 raněných a neurčený počet zajatých.

7. ledna se bojovalo ještě u Dovhého. Zdejší boje skončili až 8. ledna ráno.

8. ledna došlo k další větší přestřelce u Koropce.

Poslední větší útok na hranici byl proveden 10. ledna 1939, kdy asi 80 teroris-tů útočilo po 3 hodiny na postavení u Barvinkoše.

V noci z 3. na 4. března členové tzv. Karpatské Síče, ukrajinsky orientované skupiny, vyloupili skladiště zbraní v Chustu a odnesli si 60 pušek a střelivo. Pachatele se podařilo najít a usvědčit. Následně byly zbraně vráceny.

Pozdě v noci 13. března zahájil generální štáb Karpatské Síče puč proti vládě A. Vološina a armádě v Chustu. V čele puče byl R. Šuchevič. Síčovci nejprve vnikli do vládní budovy kde „zajali“ pplk. četnictva V. Waku. V též budově vykradli i přes odpor četníků, kteří neuposlechli rozkazy Waky, sklad zbraní a poté obsadili budovu vlády, policejní stanici, poštu, nádraží, hotel, kostel a několik dalších budov. Pokusili se obsadit i kasárna I. praporu 45. Pěšího plu-ku, avšak zde byl útok odražen. Poté vyrazil I. prapor do protiútoku a začal se městem probojovávat za pomoci kanónů a OA. Největší boje se strhly o hotel Koruna, kde byl ubytován mimo jiné i německý konzul Hoffmann. V hotelu se Síčovci zabarikádovali. Když chtěli čs. vojáci použít na barikády uvnitř výbušniny, tak se Síčovci vzdali. Konzul Hoffmann vyvázl bez zranění. Boje skončili 14. března 1939. Ten den propuklo povstání i další místech jako například Toruň a Volové, avšak i zde nakonec zvítězili československé jednotky. Po tomto nepodařeném puči vydal arm. Gen. Lev Prchala (od 16. ledna ministr podkarpatoruské autonomní vlády) rozkaz k zatčení čelních představitelů puče, obsazení všech ubikací Síče a odzbrojení členů této organizace.